ještě že existují takové moudré, skeptické hlasy rozumu, které nám vysvětlí, jak bídná a nesmyslná je naše existence. její možný smysl se nachází ve čtyřiceti dvou šálcích kafe se smetanou a cukrem a vaječňákem, ale žádný filosof zatím neprošel přes stádium opilosti k nějaké smysluplné katarzi, která by měla za následek... cokoliv obdobně smysluplného. :) nicméně se tu má mluvit o vztazích, že, baru, a tak jedna myš ode mně (doufám, že jsem ji podvědomě od někoho neokopírovala, jak by se možná mohlo zdát). je to taková alegorie. a nebudu vás napínat, výsledkem samozřejmě je, že nic nemá smysl. život je jako cesta vesmírem. poznáváme lidi nebo je míjíme zblízka nebo zdáli, jako hvězdy. a některé nám připadají jasné a krásné a chceme je jen pro sebe, za každou cenu a s veškerou snahou se jim snažíme přiblížit. to je namáhavé a často to za to vlastně ani nestojí... a když ano, pak se dostaneme přílíš blízko a sežehne nás jejich oheň, odmrští nás pryč a opět zbude jen vesmírné prázdno, chlad a oči pro pláč. má cenu někoho milovat, když ten někdo, tedy ta hvězda, zaplavuje celou oblohu jasem a přes příval světla není vidět na ty další, jiné a možná mnohem krásnější? tohle zní dost sobecky, uznávám. jenže na druhou stranu každý z nás už byl někdy takhle oslněn. spálen. vyvržen do prázdna. není pak lepší věčně bloudit vesmírem?