Chodím ulicemi plnými cizích lidí a pokouším se najít nějaký smysl, cokoli pro co by stálo za to žít. Nedokážu se už ani radovat ze Slunce, z nazlátlých listů, větru čechrajícího vlasy. Vlastně už přestávám dokonce cítit bolest. Jenom tupé prázdno, které dusí duši. Květiny mi už skoro uvadly, jako moje srdce. Není kam jít. Není u koho ohřát prokřehlé ruce. Není proč jít dál. Proč jsme to nedokázali...
(A stejně ráno vstanu a půjdu do práce. Proč vlastně? Ze setrvačnosti? Z nedostatku odvahy to všechno skončit? Nebo snad proto, že někde v hloubce ještě pořád věřím, že život je příliš vzácný dar než abych ho promarnila...?)