taky mě napadla další z krutých pravd tohohle světa - myslíme si, jak vznešená záležitost je láska. ve skutečnosti jsme vlastně sobci. protože když chci, aby mě miloval, není to proto, že bych věřila, že já jsem pro něj ta nejlepší, kterou potká, ale proto, že MNĚ je s ním dobře a JÁ nechci být sama... kdybych byla skromná a chtěla to nejlepší pro toho druhého, pak bych ho musela nechat jít, protože kdo mi dává právo myslet si, že jsem to nejlepší...

na druhou stranu je fakt, že člověk musí aspoň trochu věřit, že je alespoň DOST DOBRÝ, jinak by to nešlo...